Já: To je krásně.

Ona: Je ošklivo.

Já: Dobře. Já mám krásně a ty asi ošklivo.

Já: A to je stejně zajímavý, viď. Jsme tu v jednom místě a čase. A já mám krásně a ty ošklivo. Každá máme svojí realitu, která je rozdílná od reality té druhé. A tak to máme všichni. V každý chvíli, v každý situaci, každý může vnímat něco úplně jinýho. Všimla sis toho někdy? Má pak smysl hádat se o tom, kdo má pravdu?

Ona: Třeba není ani krásně ani ošklivo.

Já: A to je dobrý. Tenhle neutrálni postoj bych chtěla umět. Třeba v situaci, kdy jsem naštvaná.

Ona: Tak to nechápu.

Já: Tak si představ, že ses na mě naštvala. A místo toho, že máš zkaženej den, tak se na to díváš z toho neutrálního místa. Není to dobrý ani špatný, prostě to je. A tobě to nezkazí náladu na dalši hodinu.

Ona: Tak to nejde.

Já: Není to snadný, alle já se to chci učit.

Ona: Já se to nechci učit. Jsem s tím, co umím, spokojená.

Já: Tak to bych taky chtěla. Být spokojená s tím, co umím. :-))

Ona: Dobře. Chci se naučit dvě věci. Stojku na hlavě a na rukou.

Já: Tak to tě můžu večer naučit.

...

O dvě hodiny později...

Ona je na mě už zase naštvaná a brečí.

A ve mně to vře. Míšo, co se děje?

Mami, já nechci, abys na mě byla naštvaná.

A já si v tu chvíli vzpomenu na ten neutrál.

Zařadím ho.

Vnímám, co se děje ve mně. Pozoruju sebe i jí. Všímám si, kde je ten vztek v mém těle. Začnu do toho místa dýchat a zklidním se.

A v tu chvíli se to celé promění.

Říkám jí, miluju Tě, holčičko. Promiň, to se mi nepovedlo.

Stojíme tu v objetí a je po slzách.

A já mám radost, že jsem si toho okamžiku všimla a dokázala nakonec přece jen zareagovat jinak.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2026