V mé rodině se nikdy moc neslavilo. Nechodili jsme zapalovat příbuzným svíčky na hřbitov, přestože můj táta byl hrobník. Nechodili jsme do kostela ani nectili žádné společensky přijímané rituály.

Kromě Vánoc. Kdy ovšem táta, když mi bylo asi dvanáct, prohlásil: „Nejste už na stromeček velký? Co kdybychom ty Vánoce zrušili?“

Jenže já v hloubi duše po rituálech toužila. Po chvílích, kdy se sejde celá rodina. Po sváteční atmosféře, pocitu pospolitosti a něčem, co nás přesahuje.

A tak jsme s přibývajícími léty začaly slavit Vánoce se ségrou, později i s našimi partnery.

Až docela nedávno mi došlo, proč jsem tak milovala Babičku od Boženy Němcové, kterou mi děda četl stále dokola. A kterou jsem si pak četla i jako dospělá, což mnohým lidem připadá jako úlet.

Miluju ji právě proto, že popisuje život hluboce spjatý s rytmem přírody a rituály kola roku. S drobnými každodenními i slavnostními okamžiky, které dávají životu řád, hloubku a pocit sounáležitosti.

A tak se postupně učím přivádět rituály do svého života i k nám domů.

Moc si s tím nelámu hlavu. Zjistila jsem totiž, že když je něco příliš dlouhé, náročné a složité, nemusí to bavit mě ani ostatní. Upřímně, nejsem zrovna příznivkyní velkých příprav a plánování.

Důležité pro mě je zastavit se a být spolu v přítomném okamžiku. Nechat věci vznikat spontánně, s lehkostí a jednoduše.

Jako třeba včera, kdy jsme si udělali malý dušičkový večer. Na stůl v kuchyni jsem dala vyšívaný ubrus po prababičce a zapálila svíčku od kamarádky. Společně jsme si prohlíželi staré fotografie našich mrtvých blízkých, sdíleli vzpomínky, vyprávěli příběhy a já četla nahlas staré dopisy i deníky. U toho jsme popíjeli whisky, protože nic jiného jsme doma neměli. A nakonec jsme si za oknem udělali malý oltáříček po vzoru mexických oslav svátku mrtvých.

Byl to krásný a zároveň dost veselý večer. Míša nakonec prohlásila, že bychom se mohli podívat na Coco. A tak dneska bude oslava pokračovat večerním kinem.

Tradice, které nám dávají smysl

Vnímám, že rituály a tradice mají velkou moc. Propojují nás s našimi kořeny, s těmi, kteří tu byli před námi, s přírodou, s našimi blízkými i se sebou samými.

Pomáhají nám zastavit se, věnovat si pozornost a společně prožít něco, co by jinak zapadlo v každodenním shonu.

Zároveň ale nemusíme všechny tradice přebírat přesně tak, jak jsme je zdědili.

Jedna žena mi vyprávěla příběh o tom, jak se u nich doma vždycky před pečením štrúdlu ukrajovaly prdelky. Dělalo se to po generace. Až se jednou malá dcera zeptala maminky, proč to vlastně dělá.

Maminka nevěděla. Prostě se to tak dělá. Zeptaly se tedy babičky. Ta taky nevěděla. Až prababička vysvětlila, že to dělala proto, že měla malou troubu. A od té chvíle se prdelky už u nich doma neukrajují.

Kolik takových prdelek asi v životě ukrajujeme?

Kolik věcí děláme jen proto, že se to tak vždycky dělalo? Protože to očekává rodina? Protože nechceme nikoho zklamat? Nebo protože máme někde v hlavě představu, jak by to správně mělo vypadat?

A v tomhle jsou královskou disciplínou Vánoce, které tu budou za necelé dva měsíce. Už jsem si všimla, kolik lidí kvůli tomu začíná být ve stresu. Kolik úsilí s tím spojeným si na sebe nakládají. A začínají padat dotazy: Už máš dárky? 

A tak si kladu otázku: Kdo to ve skutečnosti po nás chce?

Chci tě pozvat k malému experimentu.

Zkus si někdy v klidu sednout. Sám/sama, nebo ještě lépe se svými blízkými. A trochu se zasnít.

Jaké Vánoce bychom chtěli prožít?

Co je pro každého z nás opravdu důležité?

Na co se těšíme? 

Co nás naopak prudí?

Co můžeme ubrat?

Co můžeme udělat pro to, aby ve společném čase bylo víc prostoru pro radost, blízkost, bezpečí a skutečnou přítomnost?

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2026