„Uvolnilo se nám tu jedno místo, chcete ho?“, napsala mi Irena Kubicová tři dny před Prolínáním světů, které pořádá už čtrnáct let.
Jenže já už v té chvíli nepočítala s tím, že bych se z listu náhradníků mohla stát účastnicí. S rodinou jsme měli namířeno do Jizerek. A tak jsem rozepsala email s poděkováním a vysvětlením, že nabídku nevyužiju, když…
Když jsem najednou uvnitř silně pocítila: Já tam chci být!
Už několik let po tom toužím a z různých důvodů se mi to nepodařilo.
A teď to chceš tak snadno odmítnout?
Co ti brání změnit plány?
A tak jsem zvedla telefon a zavolala Radimovi. „Co kdybychom nejeli do Jizerek, ale do Českého Švýcarska? Vy dva byste si udělali jeden den výlet spolu a já se šla prolínat s jinými lidmi?“
Ani nezaváhal.
„Proč ne.“
A já se zasmála sama sobě. Protože v naplňování mých potřeb mi většinou nebrání ostatní, ale nejčastěji já sama. Už jen tím, že je nevyslovím. Že se ani nezeptám.
A když se nezeptáš, odpověď je vždycky ne.
A tak v sobotu, zatímco se Radim s Míšou toulali skalami a lesy, já jsem spolu s více než stovkou dalších lidí naslouchala příběhům.
Každý z nich otevíral jiný svět. Přesto měly všechny něco společného – a hluboce se mě dotýkaly. Byly o vztazích. K sobě. K druhým. K tomu, co si neseme, co opakujeme, co si dovolujeme ukázat a co naopak schováváme.
A celé to bylo o bezpečí. O prostoru, ve kterém můžeme na chvíli odložit brnění. Přestat se snažit být dokonalí. Přiznat, že něco nevíme. Ukázat zranitelnost. Ptát se. Naslouchat.
Na závěr to nádherně pojmenovala Pavla Fendrichová:
„Chceš-li změnit svět, starej se o to, aby se lidé v tvé blízkosti cítili v bezpečí.“
A ve mně to zůstalo. Nemusím vždycky dělat velké věci, abych něco měnila. Můžu začít tím, jak jsem s lidmi kolem sebe.
V tu sobotu to bylo cítit všude. V otevřenosti lidí, kteří sdíleli své příběhy. V pozornosti těch, kteří jim naslouchali a ptali se. V úsměvech a objetích během přestávek. U dobrého jídla z místní kavárny.
V lidech, kteří tohle setkání už čtrnáct let vytvářejí a propojují díky němu lidi z regionu i zajímavé osobnosti odjinud.
A také v drobnostech. Třeba v tom, že moderátor každého hosta a jeho téma uvedl písní, kterou pro něj/ní složil.
Bylo to celé nějak hřejivě lidské.
A já jsem si z toho dne odvezla ještě jednu pro mě nejdůležitější věc.
Otevřenost změně neznamená, být pořád připravená, všechno měnit.
Znamená být dost bdělá, abych si všimla, když život přinese něco pro mne důležitého. Pustit lpění a mít odvahu znovu otevřít dveře.
Protože do zajetých kolejí i já padám snadno. Do rutin. Do starých strategií. Do přesvědčení, že něco nejde.
A pak stačí jen otázka.
Co kdyby…?
A ono se to může celé přeskládat do něčeho úplně nového.
Inspirace z Prolínání světů
Pokud tě láká některý ze světů, do kterých jsem mohla nahlédnout, tady je pár dveří, kterými můžeš vstoupit.
Neminout tiché momenty, skrze které rosteme dovnitř.
Irena Kubicová nepořádá jen Prolínání světů, ale tvoří mnoha způsoby. Nabízí prostor k regeneraci v Bohemian Cottage. Pořádá kurzy jógy, workshoppy, provázené procházky a pobyty. Tvoří podcast Inspirare, rozhovory s inspirativními lidmi na Šluknovsku. A také píše básně, které vydala v nádherné sbírce Náznaky.
Nejde o to se opravit, ale začít si konečně rozumět.
Psycholožka Olinka Vlachymská mluví otevřeně o věcech, které si často necháváme pro sebe a které mnohé zvedají ze židle. Třeba o otevřených partnerských vztazích. Nás pozvala na chvíli zůstat v nepohodlí, podívat se na vlastní vzorce, přiznat si, co opakujeme, a možná se tomu i zasmát.
Tvořme vztahy místo bunkrů.
Chirurg, lékař na misích i autor knih Tomáš Šebek se rozhodl rozbít svůj mediální obraz dokonalého muže, který všechno perfektně zvládá. O svých přešlapech v roli partnera i rodiče, o vlastních nezdravých vzorcích a jejich přepisování píše v knize Objektivní nález. Příběh si můžeš také poslechnout jako audioknihu.
O světech, které vidíme, i těch, které nevidíme.
Viliam Poltikovič se ve svých dokumentárních filmech vydává do světů, které jsou nám někdy blízké a jindy úplně vzdálené. Jeho poslední filmy, Dalajláma – oceán moudrosti a Pomoc neviditelných – himalájská orakula, právě běží v kinech. Řadu jeho filmů najdeš i online.
Cesta za poznáním slasti i vlastních hranic.
Barbora Baronová vydává ve vlastním nakladatelství Wo-men nádherné literárně-dokumentární artové knihy. Její poslední kniha SOFT vznikla jako čtyřletý experiment, během kterého s partnerem Hervé Jakubowitzem zkoumali téma sexuality s lidmi z různých oborů a světů. Je to reportáž, deník, rozhovory, cestovatelský zápisník, esej i love story. O knize mluví Barbora v rozhovoru. A já se těším, až si ji přečtu.
Gravitace ti sluší.
Markéta a Mirek Čepičtí otevřeli s humorem téma dlouhodobých partnerských vztahů. Jsou spolu dvě desítky let a i když se oba komunikací živí, ani pro ně není jednoduché vést spolu skutečný partnerský dialog. Protože v partnerství se potkávají dva světy různých zkušeností, emocí i očekávání. Mluvili o tom, jak se ladí do souzvuku, ale i o chvílích, kdy se úplně míjejí. O oživovačích a zabijácích vztahu. A taky o tom, že krize patří i do harmonických vztahů. Poslechnout si můžete jejich podcast Bellissimo.
Hlas je to nejintimnější, co máme.
Pavla Fendrichová provází Krajinami hlasu a říká, hlas, to jsme my. Hlas je otiskem naší identity, vnitřního světa i životního příběhu. Nese informace o tom, jak se cítíme, zda jsme v klidu nebo napětí — a ovlivňuje tak i to, jestli se druzí vedle nás cítí v bezpečí.
A já si od té doby sním o tom, co by se změnilo v systému, kdyby...
Kdyby například všichni učitelé mohli projít hlasovým provázením?
Kdyby se skrze svůj hlas mohli postavit do své autentické síly a vytvářeli bezpečnější prostředí ve školách?
...
Text a foto: Šárka Krčílková, 2026