Vyhřívali jsme se nedávno s Radimem na sluníčku na balkóně, povídali si o tom, co pro nás znamená smysluplný život a co se nám letos podařilo.
Radim: „Letos jsme vytvořili web. To je skvělý.“
Já: „Jo. Trvalo nám to jenom rok. :-)“
Radim: „Protože byl důležitej celej ten proces.“
Já: „Vždyť já vím. Dělám si z toho legraci. :-)“
Před rokem jsme totiž došli k tomu, že chceme posunout Malé radosti zase o kousek dál. Aby to už nebyl jen blog, který já píšu a Radim mi k němu občas nakreslí obrázek „na zakázku“. Chtěli jsme vytvořit prostor, který pojme naše různorodé aktivity a do kterého přizveme i naši dceru Míšu. Prostor, ve kterém porosteme spolu.
A oslovili jsme Tomáše Shejbala.
Jeho tvorba mi byla už dlouho sympatická – newsletter, knihy, podcast. Měli jsme pocit, že v tom, jak přemýšlí o světě a o tvorbě, si s námi nějak rozumí.
Na začátku jsem si myslela, že máme jasno, co chceme dělat a jak to bude vypadat. A že během dvou měsíců bude hotovo.
Jenže pak jsme si s Radimem poprvé společně sedli, začali si o tom povídat a ukazovat si weby, které se nám líbí. Mně v tu chvíli najednou připadalo, že chceme každý něco úplně jiného. Byli jsme na sebe tak trochu naštvaní.
A mně v hlavě vyskočila otázka:
Je vůbec dobrý nápad takhle spolu něco tvořit? Nerozklíží nám to naše partnerství?
Mohlo to vzniknout tak, že bychom si každý udělali to svoje. Já bych navrhla zadání. Radim by to nakreslil. Tomáš by to naprogramoval. A za dva měsíce bychom měli hotovo.
Jenže to by nebyly Malé radosti. Tak jsme se pustili do zkoumání.
Nejdřív jsme rozšiřovali. Snili. Povídali si o tom, co v nás Malé radosti vyvolávají. Ptali se sami sebe: Co to má přinášet nám dvěma? Naší dceři? Chce být vůbec součástí? Co to má přinést lidem okolo? Co chceme každý za sebe a co chceme tvořit společně?
A potom jsme zase zužovali, aby zůstala jen základní esence.
Zpomalit. Zjednodušit. Všímat si toho, co právě žijeme. Rozvíjet blízké vztahy. Učit se tvořit a růst spolu v lehkosti. Být otevření tomu, co přichází, i když jsme to neplánovali. Brát vlastní život jako jeden velký tvůrčí experiment.
Co bylo nejdůležitější, dopřáli jsme si čas. Spoustu času. Nechali jsme to zrát.
Nehledali jsme totiž kompromis, který znamená, že každý z něčeho ustoupí a vznikne z toho něco, s čím není spokojený nikdo.
Hledali jsme společnou představu, ve které se najde každý z nás.
Pak do toho vstoupil Tomáš. Nepřinesl jen bohaté zkušenosti s weby pro malé tvůrce. Přinesl svůj autorský cit, smysl pro strukturu, jednoduchá a funkční technická řešení a hlavně svůj vlastní pohled, naslouchání a empatii.
Někdy ten pohled naši představu narušil. Já jsem třeba chtěla, aby se na webu něco hýbalo. Představovala jsem si trávu ve větru. Tomáš zkusil rozhýbat Radimova holuba a jsme z něj nadšení. Je tam ovšem toho mnohem víc, co by nás nenapadlo.
A přesně v tom pro mě spočívá kouzlo dobré spolupráce. Nechat věci vznikat v přirozeném tempu a otevřeném dialogu mezi lidmi. Nechat se překvapit tím, co přijde. Pustit do své představy představu někoho dalšího. Nesnažit se všechno předem naplánovat a dokonale uchopit.
Celé se to neustále proměňovalo pod rukama. Až jsme nakonec tu otevřenost proměně a růst skrze malé experimenty přijali jako základní princip, jak Maléch radosti rostou. Uvidíme, kam nás to povede.
Přiznávám, je to někdy výzva. Pustit se svých představ. Obzvlášť když je člověk s druhým nejen spolutvůrce, ale také životní partner. 🙂 Ale právě z tohoto procesu si můžeme do našeho partnerství a života hodně vzít.
Můžeme hledat prostor, ve kterém se potkáme. Anebo někdy nepotkáme. A každý má tak volnost tvořit si i svůj vlastní svobodný prostor.
Záleží nám na tom, s kým spolutvoříme. Čemu dáváme svou pozornost, čas, peníze i energii. Chceme, aby proudily tam, kde cítíme smysl, důvěru a chuť něco společně tvořit. S Tomášem jsme se na tomhle potkali.
A tak máme po roce nový web jako stopu jednoho roku společného experimentování.
...
Text a foto: Šárka Krčílková, 2026