Jako dvě líné kočky, co si v jarním sluníčku vyhřívají kožíšky. Díváme se spolu na modrou oblohu s plujícími mraky. Co ti připomínají?

Jako dvě indiánky, co sbírají česnek podivný, ale jen tolik, aby zbylo i na ostatní bytosti a příští rok se zase zazelenal.

A mezi tím si čteme Jednoduše pohádky, které jsme si koupily nedávno na představení Divadlo Kampa.

Třeba tu o holčičce, co se bála udělat chybu.

Taky jí znáte? Já ano.

Bydlí totiž často v naší hlavě a myšlenkách, ve zpustlé krajině našich pochybností a strachů.

....

Dívka se zhluboka nadechla:

„Takže to jsou mé představy?"

„Ano," odpověděl medvídek.

„A mohu to nějak změnit?" pátravě se zeptala.

„Můžeš," řekl medvídek věcně.

„A jak?" zeptala se dívka.

„Že to změníš," odpověděl s lehkostí medvídek.

„Udělat změnu musíš ty. Jakou? To víš zase jenom ty."

...

V každém případě můžeme v jakémkoli věku objevit klíč, který otevírá bránu do nejkrásnější krajiny našeho srdce. Do krajiny našeho daru.

Když se budeme řídit Velkým zákonem, o kterém nám pověděl Šamprlík, jsem si jistá, že se nám to podaří:

Všechno, co budeš konat, konej s láskou a na nikoho se nedívej skrz brýle nenávisti.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2026