Nádech. Ponořit hlavu. Tempo. Výdech. Pořád dokola.

Až všechny myšlenky odplují po vodě a já se zastavím až uprostřed rybníka. Daleko od výskajících dětí a vrzajících šlapadel.

Ticho.

Vznáším se na zádech na hladině. Oči mám zavřené. Jemně pohybuji rukama a nohama.

A připadám si, jako bych ležela v hedvábí.

Rozkoš.

Zapomínám, že jsem Šárka. Dokonce přestávám být lidskou bytostí.

Splývám s vodou.

Jsem prázdná.

Medúzovatím.

Někdy v tomhle stavu otevřu oči a hledím na modrou oblohu. Vyhřívám se na sluníčku. Pozoruju příběhy v mracích.

„Jste v pohodě? Nepotřebujete svézt?“

Občas se přiblíží šlapadlo, protože někomu přijde vznášející se medúza uprostřed rybníka podezřelá.

Odpoledne se na mě dcera zkoumavě dívá.

„Mami, ty máš úplně jiný oči! Vypadají jako ten rybník. To máš z toho svýho medúzovatění. Ještě že už jedeme pryč!"

A obejme mě, protože má trochu strach, že se opravdu proměňuju v medúzu.

Přiznávám, nemůžu se toho nabažit.

Medúzovatění je něco, co jsem uměla jako dítě, ale někde cestou jsem to ztratila.

A teď jsem si na to znovu vzpomněla. Na něco, co mě hluboce vyživuje.

Způsob, jak se vracím k sobě a zároveň propojuju s něčím, co mě přesahuje. Kdy nic neřeším, nezvládám, nevytvářím, neusiluji.

Jeden z těch okamžiků, kdy žiju celou svou duší i tělem. Okamžiků ze kterých čerpám.

Každý něco takového máme. A pokud nevíme, co to je, tak jsme to jen zatím neobjevili.

Něco, u čeho se cítíme živí.

Maličkosti, které plní naší studnu zdrojů čerstvou pramenitou vodou. Jsou součástí našeho ikigai.

Představ si, že si právě teď dopřeješ chviličku svého vlastního medúzovatění.

Třeba jen 5 minut.

Jak to bude vypadat v tvém podání?

...

Text: Šárka Krčílková, ilustrace: Radim Seydl, 2026