Karolína Světlá. Anna Náprstková. Ludmila Bozděchová. Eliška Krásnohorská. Jarmila Loulová. Libuše Palachová. Hana Podolská. Josefína Humpalová Zemanová. Leopolda Dostálová. Jiřina Šiklová.

Ženy, které už nežijí, ale mají něco společného.

Byly odvážné, inovativní a svobodomyslné. Ve své době proměňovaly systém a otevíraly dalším generacím žen cestu ke vzdělání, vlastnímu tvoření i ekonomické nezávislosti.

Včera jsem měla krásnou dušičkovou příležitost poznat blíž jejich příběhy. Bylo nás asi dvacet žen a dva muži. Všechno lidé z organizací sdružených v Asociaci společenské odpovědnosti. Vyrazili jsme na Olšanské hřbitovy.

V doprovodu Averil Huck a Prague Feminist Tours jsme chodili mezi hroby a naslouchali příběhům.

A já cítila velkou vděčnost, dojetí i úctu.

Za ženy, které si dovolily jít vlastní cestou. Které něco zkoušely, tvořily, podnikaly, vzdělávaly se a posouvaly hranice toho, co bylo pro ženy možné.

I za ženy, které to dělají dnes, aby na ně mohly navázat budoucí generace.

Připomnělo mi to knihu o českých a slovenských rebelkách - Kapky na kameni. Jako kapky, které tak dlouho dopadají na stejné místo, až v kameni vyhloubí důlek.

Připomnělo mi to také Abhejali Bernardovou, která nedávno přeplavala La Manche. Z krásného rozhovoru o tom, kde bere sílu uplavat 34 km obtížným stylem prsa, jsem si odnesla myšlenku o trpělivosti, klidu, pozornosti, důvěře a malých krůčcích: Když to něco málo děláme dostatečně dlouho, tak je z toho najednou něco velkého.

Těší mě, že dnes mohu žít ve světě, kde mám svobodu hledat svou vlastní cestu.

Pracovat pro AKÁDU i Velký mlýn. Žít a tvořit své Malé radosti. Experimentovat. Sdílet. Inspirovat. A dělat věci po svém.

Mohu to dělat i proto, že mám po boku muže, který mě po celých pětadvacet let našeho partnerství podporuje v tom, abych svou vlastní a svobodnou cestu hledala.

Vím, že to není samozřejmost.

...

Text a foto: Šárka Krčílková, 2026