„Pustíme hudbu?”, ptá se. „Tak něco vyber”, odpovídám dceři. Vytáhne z hromady starých CD Hanu Hegerovou. Neslyšela jsem jí hodně dlouho. Bytem se rozezní její hlas. Slunce svítí do oken a já přestávám uklízet. S horkým čajem usedám na pohovku a vychutnávám si tu chvíli zastavení. Míša si hraje na koberci. 

Vynořují se obrazy z minulosti. U písničky Zhasněte lampiony si vybavím sobotní dopoledne v Dobré trafice, kde jsem před mnoha lety pracovala. Kavárna je takřka prázdná jen na křesle v rohu sedí starý pán, co sem každý den chodí se svou ženou a  svým starým pejskem na fernet. Slunce, stejně jako dnes, svítilo dovnitř do kavárny a venku padalo listí. Vzpomínky na celou tu partičku kamarádů, kteří jsme se potkávali v kuchyni, na place, za kasou a pak tu zůstávali pozdě do noci, do rána i přes to, že se to nesmělo.

Objeví se i vzpomínka na večírky ve žďárské Kavárně u tety Hany s kamarády z Fakulty životního prostředí. Jukebox plný skvělých písniček, a prostoru dominuje fotografie Hany Hegerové v životní velikosti. Je na ní mladá, na sobě má vroubkovaný svetr a pod ním nemá podprsenku. My se vždycky smáli, že ten svetr zdědil po Haně náš kamarád a říkali tomu svetru hegerka.

Ani nevím proč, při písničce Lásko má se mi najednou začnou koulet slzy po tvářích. “Mami, proč brečíš?”  Míša mě chytí kolem krku. “Protože jsem si vzpomněla na mojí ségru a je mi líto, že už tu s námi není.” 

“Tak voní čas, tak voní čas, tak voní čas…”, zpívá zrovna Hana Hegerová. Míša začne tančit a zpívat s Hanou nahlas. Texty doplňuje svými vlastními slovy. “Řekni mámo, řekni mi všechno, co všechno víš. Lidi neví, že v tomhle světě je taková máma hluboká, z dálky uvidíš domov náš. Řekni mi mámo, jak vypadá čas, si nejchytřejší na světě, nemá nikdo takovou mámu, jako Míša šikovná, ona si zpívá, ten ptáček je tak hodný, jak vypadá čas, ty to víš a já ne, protože mi to neřekne máma, ani krásný panda, ten den to znáš. A taky přišla Elza a Anna. To je moje máma…”  Lítá po bytě, křičí u toho šíleně nahlas a hrozně dupe. Mně to moc rozesměje a zažene smutnou vzpomínku.

“Mami, zahraješ si se mnou tyhle karty?” Ukotví mě zase zpátky v přítomnosti ta malá bosorka. “To víš, že jo.” Vracím se ze svých toulek ve vzpomínkách. Jdeme si hrát.

P.S. Tenhle příběh je pro vás, přátelé, kteří mě provázíte mým životem. Někdy jste v něm intenzivně. Někdy se mi ztrácíte z dohledu. Někdy z něj mizíte. Ale pořád zůstáváte v mém srdci. Jsem za vás vděčná. Ten příběh je také pro Hanu Hegerovou.

...

Text: Šárka Krčílková, Ilustrace: Radim Seydl, 2020